Velký špalíček: gusto proti gustu?

Úryvek z článku Jana Sapáka - Literární noviny 48/2001.

.... i přes rozdílnost vkusu a éteričnost uměleckého procesu je žádoucí věcem vládnout, a ne se jimi nechat vláčet. Platí, že lidé umějí někdy plnit úkoly dobře, ba znamenitě, a někdy vůbec ne. Neštěstí nastává, když vykonavatel úkolu není vůbec hotov ho plnit.

Z nakupeniny nesourodých částí trčí zavalitý hranol, plácnutý vprostřed pozemku. Příliš velký a neohrabaný na to , aby architekt věděl, jak se z toho vysmeknout jinak, než krytím kulisami a zástěnami, kdy druhé cloní jen ty první a předstírají, že tvoří stavbu. V úhrn Pasáž, dílem ve střední ose Panské ulice se kroutí a uhýbá, ne z vážné a osvícené vůle kreátora, ale z prostoduché šablonovitosti opisování nájemných ploch - něco jako přepisování z účetní doložky smlouvy přímo do plánů. Tu je krám zaoblen, zde zalomen jako při bezděčném črtání z nudy. "Aranžérsky" zalamované stěny obchodů, jen podle žádané plochy toho kterého kupce, ukazují až na školáckou neschopnost udržet otěže události. Je to vietnamský trh z předměstského parkoviště, přepsaný do občas drahých, ale vždy třpytivých materiálů. V souhrnu všeho, při viditelné nouzi členění, tříbení a rozvrstvení stavby, musel být prostor vyplněn kakofonií materiálů od jakostních, trvanlivých a drahých přes krátkodechý průměr - na jedno použití - až po opravdovou láci. Je nepochopitelné, proč jsou eskalátory tak doširoka rozkročeny od sebe, jako bychom byli v bůhvíjakvelkém prostoru někde v New Yorku, když směrem nahoru pohled tvrdě narazí do nízkého sádrokartonového stropu, obyčejného jako v tělocvičně.

Žádná část "Špalíčku", až na některé střípečky, není dobrá, není se z čeho radovat, zažít obohacující chvíli. Proto nemá smysl postupovat část po části a jen sečítat odsouzení a pohanu. Ukažme dva vnější díly stavby se slabinami nápadně se vystavujícími v nejširším prostoru.

Prvním je prapodivná dvoupatrová stěna nad rozšklebenou slují podzemních garáží. Kdo kreslil plány, zde opravdu nevěděl kudy kam. Potřeboval nějak překlenout rozmezí mezi plagiátem původních domů v Dominikánské ulici a střední kostkou novostavby. A hle, řešení uniklo mezi prsty jak mrštná ještěrka. Udělal to, co dělávali ti nejméně talentovaní adepti prvních ročníků těch nejšťastnějších let. Kout mezi dvěma různě vedoucími čarami, vlastně fasádami, byl nakašírován věru ukázkově, na hranici jakýchkoliv představ. Svislá skleněná stěna z tuctového fasádního systému, v půdorysu jen zalomená, prostě jak to vyšlo. Stejně náhodně je přehnuta i při vrchní linii v neuvěřitelně naivní nápodobě sedlové střechy. Jako by původci plánů byla cizí každá chuť po stavebnosti nebo adekvátnosti materiálu vůči tvaru a konstrukci. Jak velmi tápal i v této jednotlivosti, prosakuje z rytmu a členění rámů, které zcela rozháraně na jednom konci vysekávají ohraničující prostor. Odevšad je právě zde viditelné, jak je hospoda Na Špalku vzpříčena do sebe vlisovaných trojúhelníkových prostor. Jak bílé stěny míří přímo doprostřed skla.

Ještě o dost horší svízelí je pitvorný příkrov rozlehlé střechy středního hranolu. Projektanti, snad přemoženi "horrorem vacui", nebo aby odrazili kritiku, že stavba je moc hranatá, anebo jednoduše proto, aby dalším bujením tvarů získali pocit, že zmatek lépe kryjí, překlenuli ji táhlými přístřešky, už na pohled nepatřičně křehounkou ocelovou konstrukcí, nemohoucí vypadat jinak než krátkodobě. Je věru podobná těm, jaké kryly před více než dvaceti lety různá okresní dožínková podia. Provizorium okresního soudružského plenéru bylo přesazeno přímo mezi nejstarší kostely Brna.

Je víc než nepříjemné ředit do vleklé řady bez ustání nadávky, zlá slova, sarkasmus a pohrdání. Při každé druhé větě mě nad tím jímá nechuť. Stále a stále se nezdá pravděpodobné, že mohlo vzniknout něco tak zplna nedostatečného. Želbohu, pozorování nepřineslo ani jedno překvapení, žádný nadějný záblesk....

| Vložil: Blexi | 2001-11-28 | Přečteno: 806x | Komentovat |